V Bradavicích pošesté - Lektvar života

XXI. Lektvar života

„Harry Potter chodí s Ginny Weasleyovou?“
„Jak se s ní může zahazovat?“
„Ale sluší jim to spolu.“
„Hodí se k sobě. On slavný, ona oblíbená.“
„Nesnáším ji…“
Od té doby, co Harry s Ginny přestali svůj vztah skrývat, odevšad se linulo šeptání, pomlouvání a nepříjemné šuškání. Děvčata, která byla do Harryho tajně zamilovaná, měla nové téma k rozebírání a důvod, proč si postěžovat kamarádkám.
Hermiona se šťastně usmívala, kdykoli na ně pohlédla a Ron se sice občas zatvářil kysele, jinak ale nic proti jejich vztahu nenamítal. Sám totiž tajně pošilhával po Hermioně.
Oproti tomu Dean Thomas, který s Ginny kdysi chodil a podle všechno ji měl stále rád, kdykoli se ocitl s Harrym v jedné místnosti, usilovně se snažil, aby tomu bylo jinak. A když už byl nucen s Harrym mluvit, snažil se chovat zcela normálně, výsledkem byl však jakýsi pokřivený úškleb, který připomínal spíše bolesti břicha.
A čas letěl…
„Co myslel Sirius tím – nepřítel není?“ zeptala se jednoho večera Hermiona. „Není… není co?“
„Třeba krásný?“ ušklíbl se Ron.
„Chceš tím říct, Rone, že jsi náš nepřítel?“ odbyla ho Hermiona. Zrzek na ni nasupeně pohlédl a zašklebil se, až to nebylo hezké.
„Nevím,“ nevšímal si jich Harry, „třeba, že nepřítel není trpělivý a proto se něco stane, nebo že nepřítel není nebezpečný, protože v tuhle chvíli má jiné plány. Třeba právě proto ustaly ty útoky. Já nevím, Hermiono, těch možností je vážně hodně.“
„A co třeba, že nepřítel není Voldemort?“ navrhla Ginny. Všichni na okamžik ohromeně zmlkli.
„Já nevím, broučku, ale to se mi moc nezdá,“ řekl Harry pomalu a pečlivě vybíral tón, aby ji neurazil.
„A proč ne?“
„A jak by si vysvětlila to, že ustaly ty útoky?“ vložil se do toho Ron. „Podle mě, Harryho vysvětlení mi přijde logičtější…“
„Jak bych to vysvětlila? Například jako - ticho před bouří.“ Všechny její odpověď naprosto šokovala. Tohle je nenapadlo a nutilo je to k zamýšlení. „Takže je dost možné, že se plánuje. Něco hodně velkého.“
„Možná máš pravdu, Ginny,“ řekla zamyšleně Hermiona, „měla by sis ale jít lehnout a Harry také. Zítra hrajete famfrpál a musíme vyhrát. Je to přece proti Zmijozelu,“ usmála se.
„Hele, já zítra taky hraju!“ upozornil Ron.
„Ne, vážně?“

Ráno, po rychlé snídani, kráčeli Ron s Harrym a Ginny, s košťaty v ruce, na famfrpálové hřiště. Ron toho do sebe samou nervozitou moc nenacpal a slyšet kručení jeho žaludku na hony daleko, bylo před zápasem nesnesitelné.
Cestou do šatny potkávali zmijozelské, kteří samozřejmě využili každé příležitosti, kdy mohli nebelvírské popichovat. Narážky typu - Pottere, budeš chytat zlatonku, nebo Weasleyho, až spadne z koštěte? – si prostě nemohli odpustit a celé nebelvírské družstvo jimi trpělo už nejméně týden předem. Harry se je naučil téměř dokonale ignorovat, všichni však ale neměli jeho trpělivost a propadali do beznadějné zuřivosti. Například Ginny, která hrála na postu střelkyně - celé dny na sebe prskaly s Demetrou Salenovou ze Zmijozelu a zašlo to dokonce až tak daleko, že jí Ginny vyrvala pár vlasů.
Když přes sebe Harry přehodil svůj famfrpálový hábit, počkal, než to udělají také všichni ostatní a pak se odhodlal k malému proslovu: „Vyhrajeme, protože jsme lepší!“
Šatnou se rozlehlo nadšené, souhlasné jásání, kdy každý podle své libosti křičel vyhrajeme, takže konečný produkt byl naprosto šílený.
Na pokyn madame Hoochové zamířili na famfrpálové hřiště a kromě jasného slunce je pohltil také řev nebelvírských fanoušků.
Madame Hoochová počkala, než se všichni rozestoupí a utvoří kruh, který vždycky tvořil zahajovací formaci, než se vznesli do vzduchu a pak zavelela: „Kapitáni, podejte si ruce!“
Harry nalétl doprostřed kruhu a když se tam setkal s Malfoyem, zalitoval, že si ruku nepoplival, když si o chvíli později drtili kosti.
„ZÁPAS ZAČÍNÁ ZA TŘI, DVA, JEDNA, TEĎ!“ rozléhal se po přeplněných tribunách hlas nového komentátora – Deana Thomase.
Dvanáct košťat se vzneslo do vzduchu a každý se ihned chopil své role. Ginny vybojovala camrál jako první a neohroženě s ním teď letěla ke zmijozelskému brankáři. Elegantní kličkou se vyhnula jednomu potlouku a druhý odrazil Sean, jejich nový odrážeč. Ginny o chvíli později přihrála camrál Seamusovi, aby ho obratem dostala zpátky a proměnila v naprosto nehlídanou branku.
„NEBELVÍR VEDE 10:0. CAMRÁL MÁ V DRŽENÍ SMITH A NEBEZPEČNĚ SE ŘÍTÍ K NEBELVÍRSKÉ BRANCE… ALE DOBŘE MÍŘENÝ POTLOUK, VYSLANÝ SEANEM ZAVERYM, KTERÝ JE NEPOCHYBNĚ NOVÝM MLADÝM TALENTEM, MU CAMRÁL VYRAZIL Z RUKOU, KTERÉHO SE OPĚT CHOPILA GINNY WEASLEYOVÁ.“
Harry sledoval rusovlásku, jak si hbitě přihrává s Seamusem a Hethie Bottovou a nadšeně vykřikl, když opět proměnila.
„TO DĚVČE MÁ ALE PÁRU!“ vykřikl Dean.
Harry poslal pár neslušných nadávek na komentátorovu adresu, zároveň se však zářivě usmál na Ginny a o chvíli později už kroužil okolo hřiště a hledal zlatonku.
„CAMRÁL MÁ OPĚT SMITH. VYHÝBÁ SE POTLOUKŮM, ODRÁŽÍ HETHIE BOTTOVOU, KTERÁ SE MU POKUSILA CAMRÁL SEBRAT A LETÍ TEĎ PŘÍMO K NEBELVÍRSKÝM BRANKÁM, UBRÁNÍ RON WEASLEY SVÉ OBRUČE? SMITH SE VYHÝBÁ DALŠÍMU POTLOUKU A STŘÍLÍ NA VOLNOU BRANKU… FANTASTICKÝ ZÁKROK NEBELVÍRSKÉHO BRANKÁŘE! CAMRÁL MÁ OPĚT WEASLEYOVÁ, SLEDUJTE, JAK SKVĚLE OVLÁDÁ KOŠTĚ, VÝTEČNÉ ODRAŽENÍ POTLOUKU SEANEM ZAVERYM A WEASLEYOVÁ ZNOVU PROMĚŇUJE!“
Nebelvírští fanoušci teď doslova řvali nadšením. V davu zářil nápis WEASLEY JE NÁŠ KRÁL, diváci postupně skandovali jména všech nebelvírských hráčů a Harry měl na chvíli dojem, že dokonce zahlédl ten potřeštěný klobouk Lenky Láskorádové.
Sledoval teď každý pohyb svého družstva a nadšeně jásal za jejich úspěchy. Byl hrdý, že zrovna on má na svědomí dokonalost jejich zákroků a útoků a že jemu budou fanoušci poklepávat rukou na záda a blahopřát mu.
Letmo zahlédl Malfoye a zamrazilo ho až v konečkách prstů u nohou, když si uvědomil, že se zmijozelský chytač střemhlav vrhá k zemi. Vyděšeně se vrhl za ním a očima zběsile přejížděl po obzoru a hledal ten malý objekt, který tolik upoutal Malfoyovu pozornost. Nikde ho však neviděl. Všechno mu došlo teprve, až když se Malfoy, se škodolibým výrazem ve tváři, zastavil.
„Chceš si hrát na honěnou, Pottere? Tak to máš smůlu, já nejsem na chlapečky!“ Zmijozelští řvali smíchy a Harry si uvědomil, že tohle si Malfoy naplánoval ještě před zápasem. Nejradši by se na něj teď vrhl a vrazil mu pěstí. To by ovšem znamenalo, že ho diskvalifikují a to by byl pro nebelvírský tým konec.
„Sklapni, Malfoyi!“
„Ale copak? Vstával si zadkem napřed, Pottere? To se asi Longbottom vyděsil, proto je teď tak zelenej!“
Než stačil Harry cokoli říct, dolehl k nim hlas Deana Thomase: „SMITH SE ŘÍTÍ NA BRANKÁŘE, STŘÍLÍ… WEASLEY VŠAK S KLIDNOU LEHKOSTÍ JEHO STŘELU CHYTÁ. CAMRÁL MÁ HETHIE BOTTOVÁ, VYHÝBÁ SE POTLOUKU A PŘIHRÁVÁ WEASLEYOVÉ, KTERÁ OPĚŤ DÁVÁ GÓL. NEBELVÍR VEDE 80:0, NEUVĚŘITELNÉ! HARRY POTTER, KTERÝ JE KAPITÁNEM NEBELVÍRSKÉHO DRUŽSTVA, DOBŘE VĚDĚL, CO DĚLÁ. NEBELVÍR JE SKUTEČNĚ VE SKVĚLÉ FORMĚ. OPROTI TOMU ZMIJOZEL, JAK SE ZDÁ, POD VEDENÍM DRACA MALFOYE, DOSTI UPADÁ!“
Draco na Harryho zlostně pohlédl a nakvašeně odlétl. Harry se samolibě usmál a nadechl se čerstvého vzduchu. A pak to konečně zahlédl. Malý, zlatý, okřídlený míček. Prudce vyrazil vzhůru a nabíral na rychlosti. Za sebou slyšel povyk nebelvírských fanoušků a také Malfoye, který mu byl v patách. Silou vůle popohnal Kulový blesk a nemohl se ubránit úsměvu, když za ním Malfoy nakvašeně zařval, jak se mu Harry vzdálil.
„NEBELVÍR OPĚT SKÓRUJE A OPĚT JE TO ZÁSLUHA GINNY WEASLEYOVÉ, NEBELVÍR VEDE 100:0…“ Nikoho však teď skóre ani přinejmenším nezajímalo. Všichni hleděli vzhůru a napjatě sledovali souboj obou chytačů.
Zlatonka najednou změnila směr a místo nahoru zamířila zase dolů, což Harryho dokonale zmátlo. Než si uvědomil, co se stalo, ocitl se na stejné úrovni s Malfoyem a oba se teď řítili střemhlav dolů.
„Bacha na zemětřesení, Pottere!“ uchechtl se Malfoy, kterého zajímalo spíš popichování Harryho, než famfrpál a prudce do něj vrazil. Když se chystal k dalšímu zábavnému naražení do Pottera, Harry natáhl ruku po míčku, který v tu chvíli nečekaně znovu změnil směr. Harry tak zcela instinktivně trhl rukou prudce doprava, takže vrazil Malfoyovi pěstí. V tom samém okamžiku sevřel prsty okolo zlatonky a s divokou radostí si uvědomil, že vyhráli. Vyrovnal let, zvedl ruku do vzduchu a nebelvírští fanoušci explodovali.
„NEBELVÍR VÍTĚZÍ!!!“ slyšel křičet Deana. „250:0!“
Ze všech stran se k němu slétali jeho spoluhráči, nadšeně mu blahopřáli a objímali ho. Zasmáli se pohledu na Malfoye, který měl teď velice nevrlou náladu, jak mu tekla krev z nosu. Harryho zájem o Malfoye však rychle opadl, když se k němu přiřítila Ginny a dala mu takovou pusu, že div nespadl z koštěte.
Ačkoli se Harry bránil, nebelvírští si na něj počkali před šatnou a pak ho vynesli na rukou až do společenské místnosti.
„Viděli jste Malfoyův obličej, když Dean začal říkat o tom, jak který kapitán vedl svoje družstvo?“ smál se Ron.
„Jo, já ho měl nejblíže,“ ušklíbl se Harry, „byl pěkně rudej!“
„Ale, měl jsem pravdu, Harry,“ řekl Dean tak potichu, aby to slyšel jenom on, „jenom díky tobě byl Nebelvír v tak vynikající formě!“
Harry se vděčně usmál. „Děkuju, Deane. Už se na mě nezlobíš?“
„Copak můžu?“ ušklíbl se a odešel za Seamusem.
„Kde jsou Ginny a Hermiona?“ zeptal se Harry Rona.
„Šly do kuchyně pro něco k pití a k jídlu. Vsadím se, že Hermiona chtěla dohlédnout na to, aby se všichni řídili podle rad toho jejího SPÓŽUSU!“
Harry si spokojeně užíval okamžiků, kdy mu všichni blahopřáli a dal by všechno za to, aby teď mohl vidět Malfoye. Nejspíš teď skuhral na ošetřovně, kvůli bolavému nosu, který ho ostatně vlastně nikdy ani nebolel…
Oslavovali až do noci a to už se místností nesly různé smyšlené bláboly typu:

Lítá jako pták,
kde kdo ji má rád.
Dává branky, střílí góly,
přelétla by oba póly.
Nebojí se zimy,
Je to naše Ginny!

Tou naprosto potřeštěnou básničkou tomu všemu nasadil Dean korunu. Všichni byli slušně opilí, protože Ginny se, přes Hermioninu nelibost, povedlo vyrazit z domácích skřítků i několik láhví alkoholu. Sice si stěžovala, že jí skřítci odmítli vydat Ohnivou whisky, ale i tak měla docela štěstí, že přinesla láhve vína, ginu a vodky.
Po pěti sklenicích ginu s tonikem, nespočetně mnoho máslových ležáků a také po Fredových a Georgových žertovných zákuscích, které tam někdo přinesl, měl Harry v žaludku docela slušný mišmaš. Naznačil Ginny, že se jde projít a prolezl portrétem ven na chodbu.
„Copak, mladý muži, škyt snad vám není škyt zle? Ti mladí škyt dneska už nic škyt nevydrží!“ rozchechtala se Buclatá dáma.
Harry neodpověděl a bezmyšlenkovitě zamířil na noční procházku hradem. Snažil se pročistit si hlavu a domlouval svému žaludku, aby všechno, co do teď vypil, nenavrátil zase zpět, což působilo celkem komickým dojmem. Kdyby ho někdo zahlédl, asi by se dost nasmál.
Aniž si uvědomil, jak se tam dostal, opět se ocitl v místě, kde ho navštívil Sirius a snažil mu něco říct.
Sedl si na zem a pokrčil nohy, hned je však zase natáhl, protože zmáčknutí jeho břicha mu nedělalo moc dobře a s tupým výrazem ve tváři sledoval, jak se mu všechno točí. Zavřel oči a prázdnota, ve které se ocitl, se začala rychle točit, z čehož se mu udělalo ještě větší zle, takže je zase radši otevřel. Nemohl vlastně dělat nic, než jen čekat, až ho to přejde.
„Harry?“
Rychle se ohlédl, až se mu celý svět zatočil. „Siriusi?“ vyjekl a vyskočil na nohy, což byla pro jeho žaludek poslední kapka, takže se neudržel a všechno vyhodil na kamennou podlahu.
„Vypadáš hrozně!“ ušklíbl se kmotr. „Ale zápas to byl moc pěknej. Vedeš družstvo doopravdy dobře. Ani tvůj otec by to nedokázal lépe. Mimochodem, moc tě pozdravuje a vzkazuje, že je na tebe hrdý.“
„Ty jsi mluvil s tátou?“ podivil se Harry.
„No jistě. Plánujeme, co ošklivého provedeme Červíčkovi, až se u nás objeví. Nebude se mu to líbit,“ pousmál se, „ale teď k věci. Dobře mě poslouchej, Harry. Bradavicím hrozí velké nebezpečí a já se musím dostat zpět na svět, abych to mohl zastavit, protože jen já vím všechny detaily. Samozřejmě i tvůj otec a matka. Jo, Lily vzkazuje, že tě miluje a moc se jí nelíbilo to, že takhle riskuji. James zrovna dole hlídá. Asi bych měl velké potíže, kdyby mě nachytali. Minule mě tvůj otec jen tak, tak stihl stáhnout dolů… málem jsem v tom lítal.“
Harry otevřel pusu, ale pak ji zase zavřel. Byl ohromený. Proč se za ním jeho rodiče nepřišli podívat, jestli je to možné?
„Posloucháš mě, Harry?“
„Jo, jasně. Co mám udělat?“
„Chápeš rychle,“ usmál se Sirius, „je jen jediný způsob. Slyšel jsi někdy o Lektvaru života?“ Harry zavrtěl hlavou. „No, tak tenhle Lektvar existuje. Nevím, kde je, rozhodně ho nemá ministerstvo, ani Voldemort, to bych věděl. Ale někde je. Je to křišťálová lahvička s jediným douškem zelené tekutiny, která dokáže vrátit na svět jen jednoho člověka. Lily a James poslali mě, doufám, že chápeš proč. Musíš ten Lektvar najít, je to důležitý.“
„Ale, jak ho mám najít, když nevím, kde je?“
„Nevím, Harry, ale… musím jít. James mě volá. Nezapomeň!“
„Ale…“
Jak se Sirius objevil, tak zase zmizel a Harry zůstal stát na místě, s pusou otevřenou. Jeho rodiče… za celou tu dobu, za těch patnáct let, nepřišli za ním ani jednou. To byla rána do srdce, díky které dokonale vystřízlivěl.
Nestojí snad o něj? Nedokázal to pochopit. Bude si o tom muset promluvit s Hermionou, ona určitě dokáže najít nějaké rozumné vysvětlení. Teď se musí soustředit na to, co mu Sirius pověděl. Musí najít ten Lektvar. Lektvar, díky kterému bude mít zase kmotra.